Co se mi už do igelitky nevešlo





Syrský otec, který neopustil svou zemi jako mnoho jiných, jemuž otrávili assádovi vojáci sarinem ženu a dvě malé děti!

X.

25. dubna 2012 v 1:57 | George Orwell |  Literární tvorba

Roky plynuly. Roční doby se střídaly, zvířatům rychle ubíhaly jejich krátké životy. Přišel čas, kdy staré doby před Revolucí si už s výjimkou Lupiny, Benjamina, havrana Mojžíše a několika prasat nikdo nepamatoval.
Majka byla mrtvá, Bára, Janina a Haryk byli mrtvi. Také pan Jones zemřel - někde v útulku pro alkoholiky. Kuliš byl zapomenut. Zapomenut byl i Boxer. Vzpomínalo na něj jen pár bývalých druhů. Lupina byla teď stará klisna, trpěla reumatismem a slzely jí oči. Už dva roky přesluhovala, do penze však zatím žádné zvíře neodešlo. O vyčlenění kousku pastviny pro přestárlá zvířata se už dávno přestalo mluvit. Napoleon byl nyní skoro dvoumetrákový kanec. Pištík byl tak tlustý, že jen s potížemi otevíral oči, zarostlé sádlem. Jen Benjamin se téměř nezměnil: trochu zešedivěl kolem brady a od Boxerovy smrti byl ještě zasmušilejší a zamlklejší.
Na farmě nyní žilo hodně zvířat, i když přírůstky nebyly tak velké, jak se kdysi předpokládalo. Narodilo se mnoho zvířat, pro které Revoluce znamenala jen jakousi tradici, předávanou ústně; další zvířata, která byla na farmu dovezena, o něčem takovém před svým příchodem vůbec neslyšela. Mimo Lupinu vlastnila teď farma ještě tři koně. Byla to krásná a silná zvířata, dobří pracovníci a kamarádi, ale jinak hlupáci. Nikdo z nich nebyl schopen dostat se v abecedě za písmeno B. Věřili všemu, co se jim řeklo o Revoluci a o zásadách animalismu, zvláště slyšeli-li to od Lupiny, kterou velmi respektovali. Chápali však zřejmě jen velmi málo z toho, co jim Lupina vykládala.
Farma nyní již lépe prosperovala a byla lépe organizovaná. Její území se dokonce rozšířila o dvě pole, která byla zakoupena od pana Pilkingtona. Větrný mlýn byl konečně úspěšně dostavěn a farma vlastnila svůj fukar na seno a mlátičku a zvířata vybudovala různé další budovy. Whymper si koupil lehký dvoukolový kočár. Větrný mlýn však nebyl používán k výrobě elektřiny, ale k mletí obilí a vydělával farmě pěkné peníze. Zvířata pracovala pilně na stavbě dalšího větrného mlýna; až ten bude dokončen, mělo by v něm být instalováno dynamo. Ale o takových příjemných věcech, o nichž kdysi učil zvířata snít Kuliš, o stájích s elektrickým osvětlením a teplou a studenou vodou, o třídenním pracovním týdnu, o tom se již nemluvilo. Napoleon takové představy zavrhl jako odporující duchu animalismu. Opravdové štěstí, jak říkal, představuje pilná práce a skromný život.
Zdálo se, že i když se statek vzmáhá, zvířata zůstávají stále stejně chudá. Pochopitelně s výjimkou prasat a psů. Asi to bylo také tím, že na Farmě zvířat bylo tolik prasat a tolik psů. Ne že by tato zvířata svým způsobem nepracovala. Jak Pištík neustále trpělivě vysvětloval, práce s kontrolou a organizováním statku byla nekonečná. Většinou šlo o takovou práci, že ostatní zvířata by na ni nestačila a nerozuměla jí. Pištík vysvětloval, že prasata musí denně trávit dlouhé hodiny nad záhadnými záležitostmi, jimž se říkalo "spisy", "zprávy", "zápisy" a "memoranda". Byly to velké listy papíru, hustě popsané; jakmile byly takto popsané, okamžitě se spalovaly v peci. Tato činnost byla pro blaho farmy nanejvýš důležitá, jak říkal Pištík. Prasata ani psi však svou prací neprodukovali žádné potraviny - a přitom jich bylo tolik a byli vždy při chuti.
Život ostatních zvířat byl - alespoň co pamatovala - stále stejný. Měla hlad, spala na slámě, pila z jímky, dřela na polích. V zimě trpěla chladem, v létě je obtěžovaly mouchy. Ta starší někdy pátrala v paměti a snažila si vzpomenout, zda se jim za starých dnů hned po Revoluci, bezprostředně po vyhnání pana Jonese, dařilo lépe, nebo hůře. Nemohla si vzpomenout. Nebylo nic, na čem by se dalo srovnávat: museli se spoléhat jen na Pištíkovy seznamy čísel, které neúprosně prokazovaly, že všechno je lepší a lepší. Problém byl neřešitelný - zvířata měla navíc málo času na zkoumání takových věcí. Pouze Benjamin tvrdil, že si pamatuje každou podrobnost ze svého dlouhého života a ví, že nikdy nic nebylo či nebude lepší či horší, protože jak říkal - hlad, strádání, zklamání, to je nezměnitelný zákon žití.
A přesto se zvířata nikdy nevzdala naděje. Ani na chvíli je neopouštěla pýcha a radost z toho, že mohou patřit k Farmě zvířat. Stále byli jedinou farmou v celém kraji - vlastně v celé Anglii - kterou vlastnila a řídila zvířata. Žádné zvíře, ani ti nejmladší, ani nováčci, přivezení z farem vzdálených dvacet i třicet kilometrů, si toho nikdy nepřestávalo vážit. A když slyšela zvířata výstřely z pušky, viděla vlát na vrcholu stožáru zelenou vlajku, prsa se jim dmula pýchou a hovor se stáčel na hrdinné dny v minulosti, vyhnání pana Jonese, vypracování Sedmi přikázání, na velké bitvy, při kterých byli lidští vetřelci na hlavu poraženi. Žádný ze starých snů nebyl zapomenut. V republiku zvířat, kterou předpověděl kdysi starý Major, za které na zelená pole Anglie nevkročí jediná lidská noha, v tu stále zvířata věřila. Jednou se stane skutečností - nebude to asi brzy, možná že se jí žádné dnes žijící zvíře nedočká, ale ten den přijde. Dokonce i melodii písně Zvířata Anglie bylo snad možné občas zaslechnout, jak je tajně pobrukována. Znalo ji vlastně každé zvíře na farmě, i když nahlas se ji neodvážil zazpívat nikdo. Zvířata měla možná těžký život, možná se všechny jejich naděje nesplnily; byla si však vědoma toho, že nejsou jako jiná zvířata. Trpěla sice hlady, ale nebylo to tím, že by je týrali hladem lidé; pracovala sice do úpadu, ale alespoň pracovala pro sebe. Nechodil mezi nimi nikdo na dvou nohách. Žádné zvíře neoslovovalo druhé "pane". Všechna zvířata si byla rovna.
Jednoho dne po ránu nařídil Pištík ovcím, aby ho následovaly. Odvedl je na kousek úhoru na druhém konci farmy, který zarostl mladými břízkami. Ovce tam zůstaly celý den pod Pištíkovým dozorem. Večer se Pištík vrátil do domu sám - protože bylo teplo, řekl ovcím, aby zůstaly venku. Nakonec tam ovce zůstaly celý týden, přičemž po celou dobu je ostatní zvířata ani nezahlédla. Pištík s nimi trávil téměř celé dny. Jak řekl, učí je nové písni a potřebuje na to naprostý klid.
Jednoho příjemného večera, právě když se ovce vrátily, zaslechla zvířata, která přicházela z práce a blížila se k budovám, ze dvora vyděšené koňské ržání. Zvířata se v rozpacích zastavila. Ržání patřilo Lupině. Ozývalo se znovu a znovu - zvířata se proto rozběhla a utíkala do dvora. A tam uviděla to, co Lupina.
Bylo to prase kráčející na zadních nohách.
Ano, byl to Pištík. Trochu kymácivě, jak nebyl zvyklý pohybovat se v této poloze, ale v perfektní rovnováze přecházel přes dvůr. A o malou chvíli později vyšla ze dveří domu dlouhá řada vepřů na zadních nohách. Některým to šlo lépe, některým hůře, jeden či dva by asi potřebovali hůl jako oporu, všichni ale přešli dvůr úspěšně. Pak se ozvalo štěkání psů, ostré kokrhání černého kohouta a ze dveří vyšel sám Napoleon, majestátně vztyčený, hrdě se rozhlížející. Smečka jeho psů poskakovala kolem.
V paznehtu držel bič.
Zavládlo zděšené ticho. Ohromená a vystrašená zvířata se semkla k sobě a pozorovala dlouhý zástup prasat, pomalu pochodující po dvoře. Jako by se svět obrátil vzhůru nohama. Ale pak přišla chvíle, kdy první šok pominul a zvířata - i přes strach ze psů a dlouhodobě vyvinutý návyk nikdy si nestěžovat, nikdy nekritizovat, ať se děje cokoliv - chtěla začít protestovat. Ale právě v tuto chvíli, jako na povel, začaly všechny ovce najednou bečet:
"Čtyři nohy dobré, dvě nohy "lepší"! Čtyři nohy dobré, dvě nohy "lepší"! Čtyři nohy dobré, dvě nohy "lepší"!"
To trvalo bez přestávky pět minut. A když ovce zmlkly, příležitost k protestu již minula, protože prasata vpochodovala zpátky do domu.
Benjamin ucítil na rameni zafunění. Ohlédl se. Byla to Lupina. Její staré oči byly zakalenější než jindy. Aniž by něco řekli, odebrali se spolu na konec velké stodoly, kde bylo napsáno Sedm přikázání. Minutu či dvě tam stáli a dívali se na bílá písmena na černém podkladě.
"Mám už slabý zrak," řekla Lupina. "Ani za mlada jsem nepřečetla, co tam je napsáno. Zdá se mi ale, že zeď vypadá nějak jinak. Je tam oněch Sedm přikázání, jako dříve, Benjamine?" A Benjamin poprvé porušil svoji zásadu, když jí přečetl, co je na zdi napsáno. Nebylo tam nic mimo jediného přikázání. To znělo:

VŠECHNA ZVÍŘATA JSOU SI ROVNA,

ALE NĚKTERÁ

JSOU SI ROVNĚJŠÍ

A tak potom už nebylo zvířatům divné, že druhý den prasata, která dohlížela na práci na farmě, měla všechna v paznehtech bič. Nepřipadalo jim zvláštní ani to, že si prasata koupila rádio, objednala zavedení telefonu a předplatila různé noviny. Nebylo nic neobyčejného na tom, když se Napoleon procházel po zahradě farmy s dýmkou v rypáku - ani když si prasata navlékla obleky ze šatníku pana Jonese. Napoleon sám se objevil v černém převlečníku, kožených kalhotách a kamaších, zatímco jeho oblíbená sviňka se objevila v nedělních hedvábných šatech paní Jonesové.
O týden později se jednou odpoledne na statek sjelo několik dvoukolových bryček. Delegace sousedních farmářů byla pozvána na exkurzi na Farmu zvířat. Byli provedeni celým statkem a vyjádřili velký obdiv nad vším, co viděli, zvláště nad větrným mlýnem. Zvířata na poli jednotila řepu. Pracovala usilovně, ani nezvedala obličeje od země. Nevěděla, zda se mají bát víc prasat nebo lidské návštěvy.
Večer se pak z domu nesl hlasitý smích a rozpustilý zpěv. Když zvířata zaslechla směs hlasů, náhle je přepadla zvědavost. Co se asi děje uvnitř, kde se vlastně poprvé setkávají zvířata s lidmi na zásadách vzájemné rovnosti. Co možná nejtišeji se společně plížila do zahrady domu.
U branky trochu zaváhala, bála se jít dál, ale Lupina je zavedla dovnitř. Neslyšně se blížila k domu a ta zvířata, která byla dost vysoká, nakukovala do oken obývacího pokoje. U dlouhého stolu sedělo šest farmářů a šest nejvýznačnějších prasat. Napoleon seděl na čestném místě v čele stolu. Prasata seděla ve svých křeslech naprosto uvolněně. Celá společnost hrála rozjařeně karty a teď právě na chvíli partii přerušila, patrně proto, aby mohl být pronesen přípitek. Koloval velký džbán, z něhož se nalévaly sklenice pivem. Zvědavých tváří, nahlížejících do oken si nepovšiml nikdo.
Se sklenicí v ruce povstal pan Pilkington z Liščína. Za malou chvíli společnost požádá, jak řekl, aby si připila. Ale ještě před tím by chtěl říci několik slov.
"Je pro mne velkým zadostiučiněním," prohlásil, "a jsem si jist, že i pro všechny ostatní přítomné, že dlouhé období nedůvěry a nedorozumění nyní končí. Byly časy - ne že bych byl já či kdokoliv jiný z přítomných tyto pocity sdílel - tedy byly doby, kdy bylo na ctěné vlastníky Farmy zvířat nahlíženo ne-li s nepřátelstvím, tedy určitě s jistou nedůvěrou ze strany lidí ze sousedství. Došlo k určitým politováníhodným incidentům, zaujímala se zcestná stanoviska. Panovalo přesvědčení, že existence farmy, kterou vlastní a řídí prasata, je snad něco abnormálního a může mít nezvratný vliv na sousední farmy. Někteří statkáři se dokonce domnívali - aniž se řádně seznámili se skutečností - že na takové farmě musí zavládnout chaos a nepořádek. Znepokojoval je možný dopad na chování vlastních zvířat, nebo dokonce i vlastních zaměstnanců. Ale tyto pochybnosti jsou nyní rozptýleny. Dnes jsem se svými přáteli navštívil Farmu zvířat a na vlastní oči jsme ji celou prohlédli. Našli jsme tu nejen nejmodernější metody řízení, ale i disciplínu a pořádek, které mohou být příkladem leckterým farmářům jinde. Domnívám se, že mám právo prohlásit, že podřízená zvířata na Farmě zvířat pracují více a dostávají méně žrádla, než jakákoliv jiná zvířata v našem kraji. Já a mí kolegové jsme dnes viděli mnoho věcí, jež nepochybně bude třeba bez odkladu zavést i na našich farmách.
Svoji poznámku bych si dovolil zakončit opětovným zdůrazněním přátelských vztahů, které vládnou a měly by nadále vládnout mezi Farmou zvířat a jejími sousedy. Mezi lidmi a prasaty neexistovaly a neměly by ani v budoucnu existovat žádné zájmové střety. Jejich trampoty a těžkosti jsou přeci totožné. Cožpak problémy se zaměstnanci nejsou všude stejné?" Zde měl pak Pilkington pro společnost připravené vtipné podobenství, které ho už předem rozesmálo tak, že dostal záchvat kašle a jeho několik brad změnilo barvu do ruda. Konečně se uklidnil a mohl svůj proslov ukončit: "Jestliže vy máte svá nižší zvířata, s kterými jsou problémy, my zase máme své nižší třídy!" Tento bonmot způsobil u tabule velké nadšení. Pan Pilkington opět gratuloval prasatům k nízkým přídělům žrádla a dlouhému pracovnímu týdnu zvířat a všeobecně tuhému režimu, který na Farmě zvířat viděl.
Nakonec řekl, že nastala chvíle, aby všichni povstali a naplnili sklenice po okraj. "Pánové," uzavřel pan Pilkington, "pronáším přípitek: Ať vzkvétá Farma zvířat!"
Ozvalo se nadšené volání a dupání nohou. Napoleon byl tak potěšen, že opustil své místo a obešel stůl, aby si přiťukl s panem Pilkingtonem. Když pozdvižení opadlo, svěřil se Napoleon, který zůstal stát, že by také chtěl pronést několik slov.
Jako všechny Napoleonovy projevy, byl i tento krátký a mířil k jádru věci. Řekl, že také on je šťastný, že období nedorozumění je pryč. Dlouhou dobu kolovaly zvěsti - dle jeho mínění je rozšiřoval nějaký zlomyslný nepřítel - že v jeho osobním úsilí i ve snahách jeho kolegů je cosi podvratného nebo dokonce revolučního. Připisovala se jim snaha rozšiřovat revoluci mezi zvířata na sousedních farmách. Nic nemůže být vzdálenější pravdě! Jejich jediným a výlučným přáním, ať dnes či kdykoliv v minulosti, bylo a je žít v míru a v normálních obchodních vztazích se sousedy. Tato farma, kterou má čest mít pod kontrolou, dodal, je družstevním podnikem. Listiny pozemků a nemovitostí, jež jsou v jeho držení, jsou společným vlastnictvím všech prasat.
Dodal, že je přesvědčen, že nic z těch starých podezření již nepřežívá, přesto však byly v poslední době na farmě provedeny určité změny, které by dále měly posílit vzájemnou důvěru. Až doposud měla zvířata na farmě takový trochu pošetilý zvyk oslovovat se navzájem "soudruhu". S tím bude konec. Dle podobného zvyku neznámého původu se vždy v neděli dopoledne pochodovalo kolem lebky kance, naražené na kůlu v zahradě. To také skončí, lebka už byla zakopána. Návštěvníci si jistě povšimli zelené vlajky na vrcholu stožáru. Jestliže ano, pak si také všimli, že již na ní není bílé kopyto a roh. Od nynějška zůstane vlajka jen čistě zelená.
K vynikající a přátelské řeči pana Pilkingtona by měl jen jednu kritickou připomínku. Pan Pilkington všude hovořil o Farmě zvířat. Pochopitelně nemohl vědět - že název Farma zvířat byl zrušen. Od nynějška se farma bude jmenovat Panská farma, což vlastně je, dle jeho názoru, její původní správný název.
"Pánové," uzavřel Napoleon, "pronesu stejný přípitek, jako byl ten předchozí, jen v jiné formě. Naplňte si sklenice po okraj, pánové, zde je můj přípitek: Ať vzkvétá Panská farma!"
Ozvalo se stejné srdečné volání jako předtím, a sklenice byly vyprázdněny do dna. Ale zvířata, která celou scénu pozorovala zvenčí, měla najednou pocit, že se děje něco podivného. Co se to měnilo v tvářích prasat? Staré a zakalené oči Lupiny přebíhaly z jedné tváře na druhou. Některé obličeje měly pět brad, některé čtyři, jiné tři. Co se to ale na nich změnilo a rozplývalo? Potlesk se pomalu uklidnil, společnost pokračovala v přerušené hře a zvířata se potichu plížila pryč.
Ale nevzdálila se ani na dvacet metrů, když se zarazila. Z domu se ozývala změť hlučných hlasů. Vrátila se zpět a opět nahlédla oknem. Ano, probíhala tam zuřivá hádka. Ozývaly se výkřiky, mlátilo se pěstmi do stolu, vrhaly se zuřivé pohledy a pronášela vášnivá obvinění. Zdá se, že příčinou hádky byla skutečnost, že Napoleon i pan Pilkington zahráli najednou károvým esem.
Dvanáct rozčilených hlasů na sebe křičelo, a všechny si byly podobné. Teď už nebylo pochyb o tom, že s tvářemi prasat se něco stalo. Zvenčí pohlížela zvířata z prasete na člověka a z člověka na prase, a opět z prasat na člověka. Ale nebylo už možné rozlišit, která tvář patří člověku a která praseti.

George ORWELL, 1943
přeložil: Gabriel GÖSSEL, 1979
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



"Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc."
Karel Čapek



"Nemysli.
Když myslíš, tak nemluv.
Když mluvíš, tak nepiš.
Když píšeš, tak nepodepisuj.
Když jsi podepsal - pak se nediv."
Jan Werich

"Ti, kteří jsou ochotni obětovat svobodu za dočasnou bezpečnost, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečnost."
Benjamin Franklin

"Jediný způsob, jak změnit režim, je odmítnout se na něm podílet a zároveň poukazovat na jeho ustavičné nedokonalosti a zvrácenost."
Peter Joseph

"Dokud nebudou lidé uvědomělí, nebudou se bouřit, a dokud se nevzbouří,
nemohou se stát uvědomělými."
George Orwell

"Skutečná revoluce je revoluce vědomí."
Peter Joseph



VŠE SOUVISÍ SE VŠÍM: JAKO NAHOŘE, TAK I DOLE.


A tak se pokouším nalézat ty SOUVISLOSTI.



"Demokracie je přece o lidech. A lidi by měli mít názor!"
Tomáš Klus



Děkuji za návštěvu