Co se mi už do igelitky nevešlo





Syrský otec, který neopustil svou zemi jako mnoho jiných, jemuž otrávili assádovi vojáci sarinem ženu a dvě malé děti!

IX.

24. dubna 2012 v 17:54 | George Orwell |  Literární tvorba

Boxerovo naštíplé kopyto se hojilo dlouho. Přestavba větrného mlýna začala den po ukončení oslav vítězství a Boxer odmítl vzít si byť jeden den volna. Považoval za otázku cti, že na něm nikdo nepozná bolest. Večer mezi čtyřma očima přiznal Lupině, že ho kopyto trápí. Lupina mu na něj přikládala obklady z bylinek, které sama předžvýkala, a spolu s Benjaminem Boxerovi radila, aby si trochu odpočinul. "Koňské plíce nevydrží věčně," říkala mu. Ale Boxer ji nebral vážně. Řekl jí, že už má jen jeden cíl - vidět ještě před svým odchodem do důchodu větrný mlýn pracovat.
Když byly kdysi tvořeny zákony Farmy zvířat, byla pro odchod do důchodu stanovena hranice dvanáct let pro koně a prasata, čtrnáct let pro krávy, devět pro psy, pro ovce sedm a pro slepice a husy pět let. Odsouhlasily se i poměrně velkorysé důchody. Doposud se vlastně žádné zvíře ještě důchodu nedožilo. V poslední době se však tato otázka začínala čím dál tím víc probírat. Když bylo nyní malé pole za sadem vyhraženo pro ječmen, mluvilo se o tom, že by roh dlouhé pastviny měl být oplocen a upraven na pastvinu pro přestárlá zvířata. Pro koně by příděl měl činit tři kila obilí denně, v zimě sedm kilo sena a o veřejných svátcích navíc mrkev či jablko. Boxerovy dvanácté narozeniny připadaly na konec léta příštího roku.
Žilo se špatně. Zima byla krutá jako minulá a žrádla bylo ještě méně. Příděly byly znovu zkráceny, s výjimkou přídělů pro prasata a psy. Pištík vysvětloval, že přílišné rovnostářství by odporovalo principům animalismu. Každopádně si snadno poradil s tím, jak ostatním zvířatům dokázat, že ve skutečnosti "není" nedostatek žrádla, i když se jim to snad zdá. Jistě, v současné době bylo nutné přistoupit k úpravě přídělů (Pištík vždy hovořil o "úpravě", nikdy o snížení), ale ve srovnání s dobou, kdy vládl pan Jones, je zlepšení obrovské. Ostře a rychle pročítal seznamy a čísla a podrobně prokazoval, že mají více ovsa, více tuřínů, než měli za doby pana Jonese, že pracují kratší dobu, že pitná voda má lepší kvalitu, že žijí déle, že je menší úmrtnost novorozených mláďat a že ve stájích mají více slámy a méně blech. Zvířata tomu všemu věřila. Po pravdě řečeno, Jones a všechno ostatní z oné doby se jim už ze vzpomínek dost vytratilo. Věděla, že dnes se žije těžko, že mají často hlad a často jim je zima a že pokud zrovna nespí, tak pracují. Nepochybně to však za starých pořádků bylo horší. Ráda tomu věřila. Mimoto tenkrát byla otroky, dnes jsou svobodná. A to je právě ten hlavní rozdíl - jak Pištík nikdy nezapomněl upozornit.
Bylo teď třeba živit mnohem více krků. Na podzim téměř současně slehly čtyři prasnice a vrhly jedenatřicet selátek. Mladá prasátka byla strakatá, a protože Napoleon byl jediný kanec na farmě, nebylo moc pochybností o otcovství. Bylo oznámeno, že jakmile se nakoupí cihly a dřevo, postaví se v zahradě škola. Prozatím učil mladá selátka sám Napoleon v kuchyni domu. Cvičení se konalo v zahradě a selátkům se doporučovalo, aby si nehrála s jinými mladými zvířaty. V té době se také zavedlo nařízení, že potká-li se na cestě prase s jiným zvířetem, musí toto zvíře ustoupit z cesty. Všechna prasata, ať již měla jakoukoliv hodnost, získala také výsadu nosit v neděli na ocásku zelené stužky.
Farma měla poměrně úspěšný rok, stále jí však chyběly peníze. Musely se koupit cihly, písek a vápno na stavbu školy. Také bylo třeba začít spořit peníze na nákup strojů pro větrný mlýn. Nesmělo se zapomenout na svíčky a olej do lamp pro dům, cukr pro Napoleonovu kuchyň (jiným prasatům cukr zakazoval, protože by po něm tloustla) a obvyklé potřeby jako nářadí, hřebíky, dráty, uhlí, lana a suchary pro psy. Prodala se fůra sena a část úrody brambor a smlouva na prodej vajec byla zvýšena na počet šesti set týdně, takže toho roku slepice sotva vyseděly dost kuřat, aby se stav drůbeže udržel na dosavadní úrovni. Příděly, které byly v prosinci sníženy, byly v únoru sníženy znovu a bylo zakázáno používat ve stájích lampy, aby se ušetřil olej. Ale prasata si žila celkem blahobytně, alespoň soudě podle toho, jak přibývala na váze. Jednoho odpoledne koncem února se od malého pivovaru za kuchyní, která za časů pana Jonese nebyla používána, táhla teplá, bohatá a příjemná vůně, jakou zvířata nikdy předtím necítila. Někdo řekl, že takhle voní ječmen, když se vaří. Zvířata hladově čichala vůni - vaří se snad kaše k večeři? Ale žádná kaše nebyla a příští neděli bylo oznámeno, že od nynějška bude veškerý ječmen k dispozici prasatům. Pole za sadem již bylo ječmenem oseto. A brzy se proslechlo, že prasata nyní dostávají příděl půl litru piva denně, Napoleon sám dva tupláky, které mu servírují na značkové porcelánové polévkové míse.
I když zvířata musela snášet velké útrapy, byly částečně zatlačovány do pozadí skutečností, že život byl dnes důstojnější než dříve. Více se zpívalo a více řečnilo, konalo se víc průvodů. Napoleon nařídil, aby se jednou týdně konala takzvaná spontánní demonstrace, jejímž účelem bylo oslavovat úspěchy a výdobytky Farmy zvířat. V určenou dobu zvířata přerušila práci a ve vojenském šiku pochodovala napříč farmou. Na čele byla prasata, pak koně, pak krávy, ovce a drůbež. Průvod uzavírali psi. Úplně první pochodoval Napoleonův černý kohout. Boxer a Lupina vždy nesli roztažený transparent zelené barvy, na kterém bylo kopyto a roh, s nápisem "Ať žije soudruh Napoleon!". Po průvodu se přednášely básně, složené na počest Napoleona, Pištík pronesl řeč, ve které zvířata seznámil s posledním zvýšením produkce potravin a někdy se také vypálila rána z pušky. Největšími příznivci těchto spontánních demonstrací byly ovce, a stalo-li se, že si někdo snad začal stěžovat (některá zvířata se občas pokusila, pokud zrovna nebyla poblíž žádná prasata či psi), že jen zbytečně marní čas postáváním v zimě, ovce jej svým bečením "Čtyři nohy dobré, dvě nohy špatné!" okamžitě umlčely. Celkem ale zvířata takové oslavy měla ráda. Vyhovovalo jim, když si mohla připomínat, že přes všechno jsou svými vlastními pány a vše co dělají, dělají pro sebe. Při všech těch písních, průvodech, Pištíkových seznamech čísel, výstřelech z pušky, kokrhání kohouta a plápolání vlajek se jim lépe zapomínalo na prázdné žaludky - alespoň na chvíli.
V dubnu byla Farma zvířat vyhlášena republikou a bylo třeba zvolit prezidenta. Byl jediný kandidát, Napoleon, a ten byl také jednomyslně zvolen. Téhož dne se zveřejnily nově objevené dokumenty, které odhalovaly další podrobnosti o Kulišově komplotu s Jonesem. Ukázalo se, že Kuliš se nejen pokusil způsobit porážku při Bitvě u kravína strategickými prostředky, jak si zvířata snad ještě pamatovala, ale dokonce otevřeně bojoval na Jonesově straně. Byl to právě on, kdo vlastně vedl síly nepřítele a kdo se vrhal do bitvy se slovy "Ať žije lidstvo!" na rtech. Zranění na Kulišově zadku, na které si některá zvířata snad ještě pamatovala, mu způsobily zuby soudruha Napoleona.
Uprostřed léta se náhle na farmě po několikaleté nepřítomnosti objevil havran Mojžíš. Vůbec se nezměnil, stále nepracoval a jako dřív pořád mluvil o Cukrové hoře. Sedával na kůlu, čechral si svá černá křídla a každému, kdo byl ochotný ho poslouchat, vyprávěl dlouhé hodiny. "Tam nahoře, soudruzi," říkal významně a svým velkým zobákem ukazoval k nebi, "tam nahoře, hned za tím tmavým mrakem na obzoru, tam leží Cukrová hora, ta šťastná zem, kde my, ubohá zvířata, nakonec všechna spočineme a odpočineme si od našeho strádání!" Tvrdil dokonce, že při jednom ze svých delších výletů tam byl a zahlédl nekonečná pole jetele a keře, ověšené koláči a kostkovým cukrem. Některá zvířata mu věřila. Když dnes byl jejich život špatný a měla hlad, tak je jen spravedlivé, že někde pro ně existuje lepší svět. Postoj prasat k Mojžíšovi nebylo snadné určit. Prasata sice tvrdila, že jeho příběhy o Cukrové hoře jsou výmysly, zároveň ho však nechávala na farmě, nemusel pracovat a denně dostával skleničku piva.
Jakmile se Boxerovi zahojilo kopyto, začal pracovat ještě usilovněji, než kdykoliv před tím. Toho roku všechna zvířata dřela jako otroci. Mimo běžné práce na farmě a přestavby větrného mlýna se v březnu začala stavět škola pro selata. Dlouhé hodiny práce bez žrádla se někdy přežívaly obtížně, ale Boxer nikdy nevynechal. Mluvil i pracoval tak, jako by měl stále dost sil, jen jeho vzezření se poněkud změnilo. Kůži už neměl tak lesklou jako kdysi a boky mu propadly. Zvířata říkala, že Boxer se zase zmátoří, jakmile vyrazí nová tráva, ale jaro přišlo a Boxer na váze nijak nepřibral. Když na svahu k vrcholku lomu zapřažený do káry napínal svaly proti těžkému nákladu, zdálo se, že ho drží na nohách snad jen síla vůle. V takových chvílích jeho rty jako by formulovaly slova "Budu pracovat lépe a radostněji"; vyřknout je už sílu neměl. Lupina a Benjamin ho znovu a znovu varovali, že by měl víc brát ohled na své zdraví. Boxer je ale neposlouchal. Blížily se jeho dvanácté narozeniny. Boxer se však nejvíce staral o to, aby než odejde do penze, stačil shromáždit dostatek zásob kamení pro mlýn.
V létě se jednou pozdě odpoledne farmou rozletěla zpráva, že Boxerovi se něco stalo. Šel sám odtáhnout fůru kamení od lomu k větrnému mlýnu. Ukázalo se, že poplach nebyl nadarmo. Za chvíli přiletěli dva holubi se zvěstí: "Boxer se strhal! Leží na boku a nemůže se postavit!"
Polovina zvířat z farmy se okamžitě rozběhla k pahorku, kde se stavěl mlýn. Boxer tam ležel, mezi ojemi káry, krk natažený, neschopen ani zvednout hlavu. Oči se mu leskly, boky měl zbroceny potem. Z huby mu vytékal pramínek krve. Lupina k němu přiklekla.
"Boxere!" zvolala, "co je ti?"
"Myslím, že větrný mlýn budete muset dokončit beze mne," řekl slabým hlasem Boxer. "Už jsme nahromadili pěknou haldu kamení. Stejně mi zbýval už jen jeden měsíc. Abych pravdu řekl, těšil jsem se na penzi. A protože Benjamin také zestárnul, snad bude moci odejít do důchodu se mnou, aby mi dělal společnost."
"Musíme okamžitě sehnat pomoc," řekla Lupina. "Běžte někdo povědět Pištíkovi, co se stalo."
Zvířata okamžitě běžela k domu farmy, aby vše oznámila Pištíkovi. U Boxera zůstala jen Lupina a Benjamin, který si lehl vedle Boxera a odháněl od něj svým dlouhým ocasem mouchy. Asi za čtvrt hodiny se objevil Pištík, plný soucitu a zájmu. Řekl, že soudruh Napoleon s velkým zarmoucením přijal zprávu o nehodě jednoho ze svých nejoddanějších pracovníků na farmě a již zařizuje vše pro přijetí Boxera na ošetření do nemocnice ve Willingdonu. Zvířata byla poněkud zneklidněna. Mimo Molinu a Kuliše zatím žádné zvíře farmu neopustilo a zvířatům se nezdálo, že by bylo právě nejbezpečnější svěřit Boxera do rukou lidem. Avšak Pištík je snadno přesvědčil, že veterinář ve Willingdonu bude schopen Boxera léčit lépe než zvířata na farmě. Asi o půl hodiny později, když se Boxer trochu vzpamatoval, postavila ho zvířata na nohy a pomohla mu odvléci se do stáje, kde mu Lupina s Benjaminem pěkně podestlala, aby si mohl lehnout.
Příští dva dny Boxer zůstával ve stáji. Prasata mu poslala velkou láhev růžové medicíny, kterou našla v lékárničce v koupelně, a Lupina mu medicínu dvakrát denně po jídle podávala. Po večerech u něj ležela a povídala si s ním, zatímco Benjamin odháněl mouchy. Boxer tvrdil, že je všechno dobré, že se dá do pořádku a pak by mohl žít ještě tři roky. Těšil se na klidné dny, které bude trávit v rohu velké pastviny. Poprvé v životě tak bude mít možnost studovat a přemýšlet. Zbytek svého života zamýšlel zasvětit tomu, aby se naučil zbývajících třiadvacet písmen abecedy.
Lupina a Benjamin však mohli být s Boxerem jen po pracovní době a uzavřená kára pro Boxera přijela v poledne. Zvířata byla na poli, kde jednotila řepu pod dozorem jednoho prasete, když najednou s ohromením zpozorovala Benjamina, ženoucího se tryskem od budov farmy a hlasitě hýkajícího. Poprvé v životě viděla zvířata Benjamina rozčileného a poprvé jej vlastně viděla běžet. "Rychle, rychle!" křičel. "Honem utíkejte! Odvážejí Boxera!" Zvířata, aniž by čekala na povolení prasete, nechala práce a hnala se k farmě. A skutečně: tam již stála kára se dvěma zapřaženými koňmi, na boku káry nějaký nápis, na kozlíku jakýsi prohnaně vypadající mužík s tvrďákem na hlavě. A Boxerova stáj byla prázdná.
Zvířata se shromáždila kolem káry. "Sbohem, Boxere," volali všichni. "Sbohem!"
"Blázni! Blázni!" křičel Benjamin, poskakoval kolem nich a tloukl rozčileně kopyty do země. "Vy blázni! Copak nevidíte, co je napsáno na boku káry?"
Zvířata se zarazila a ztišila. Majka začala písmena slabikovat. Ale Benjamin ji odstrčil a do hlubokého ticha četl:
"Alfréd Simmonds, koňský řezník a klihař, Willingdon. Dodávky kostí, masa, kůží. Copak nechápete, co to znamená? Boxera odvážejí na porážku!"
Z hrdel zvířat se ozvaly výkřiky hrůzy. V té chvíli muž na kozlíku pobídl bičem koně a kára vyjela ze dvora. Všechna zvířata ji následovala a zoufale křičela. Lupina se protlačila dopředu. Kára začínala zvyšovat rychlost. Lupina se snažila rozhýbat své staré kosti, aby klusem stačila rychlosti káry. "Boxere!" křičela, "Boxere, Boxere, Boxere!" A v tu chvíli, jako by slyšel, co se venku děje, objevila se Boxerova hlava s bílou skvrnou nad nozdrami na chvíli v malém okénku na boku káry.
"Boxere!" křičela zoufale Lupina. "Boxere! Vystup! Rychle vystup! Jedeš na smrt!"
Všechna zvířata hned začala křičet: "Vystup, Boxere, vystup!" Ale kára už začala zrychlovat a vzdalovala se jim. Boxer asi nerozuměl, co na něj Lupina křičela. Ale za malou chvíli zmizela jeho tvář v okénku a bylo slyšet bubnování kopyt uvnitř káry. Boxer se snažil dostat ven. Byly časy, kdy stačilo pár úderů Boxerových kopyt a z káry by byla jen hromádka třísek. Ale běda! Jeho svaly byly ochablé, zvuk kopyt pomalu slábl, až utichl. Zvířata začala v zoufalství apelovat na solidaritu dvou koňů, zapřažených v káře.
"Soudruzi, soudruzi!" křičela. "Neodvážejte našeho bratra na smrt!" Ale hloupá zvířata, příliš nevědomá, než aby byla schopna si vůbec uvědomit, co se děje, jen sklopila uši a zrychlila klus. Boxerova tvář se už v okénku neobjevila. A bylo už příliš pozdě, když někoho napadlo káře nadběhnout a zavřít hlavní vrata; kára jimi v příštích chvílích projela a rychle zmizela v dálce. Boxera už nikdo víc neviděl.
O tři dny později bylo oznámeno, že zemřel v nemocnici ve Willingdonu i přes veškerou péči, jakou jen lze koni poskytnout. Tuto zprávu zvířatům oznámil Pištík. Uvedl, že byl přítomen posledním chvílím Boxera.
"Byl to jeden z nejdojemnějších momentů, jakých jsem kdy byl svědkem," řekl Pištík, stírající si paznehtem slzy. "Byl jsem do poslední chvíle u jeho lože. A ke konci, když už skoro nemohl mluvit, pošeptal mi do ucha, že nejvíc ho trápí, že se nedožil dostavby větrného mlýna. 'Kupředu, soudruzi,' šeptal. 'Kupředu ve jménu Revoluce. Ať žije Farma zvířat! Ať žije soudruh Napoleon! Napoleon má vždycky pravdu!' To byla jeho poslední slova, soudruzi."
Zde se Pištíkovo chování náhle změnilo. Na chvíli se odmlčel, jeho očka vystřelovala podezřívavé pohledy na všechny strany. Řekl pak, že se mu donesla hloupá a zlá pomluva, která kolovala během odvozu Boxera. Některá zvířata si povšimla, že na boku káry, odvážející Boxera, bylo označení Koňský řezník, a to svádělo k závěru, že Boxer je snad odvážen na jatka. "Je téměř neuvěřitelné," pravil Pištík, "jak mohou některá zvířata být tak hloupá. Znáte snad přece," vykřikoval podrážděně, mrskal ocáskem a poskakoval na místě, "našeho milovaného Vůdce, soudruha Napoleona, ten by něco takového nikdy neudělal. Vysvětlení je ve skutečnosti velmi prosté. Káru dříve vlastnil koňský řezník, pak ji koupil zvěrolékař, který nestačil zamazat starý nápis. Tím právě vznikl omyl."
Zvířata si obrovsky oddechla, když to uslyšela. A když Pištík pokračoval v barvitém popisu posledních chvil Boxera na jeho smrtelném loži, když hovořil o péči, jež mu byla věnována a o drahých lécích, které soudruh Napoleon platil bez ohledu na cenu, zmizely poslední zbytky jejich podezření a smutek nad ztrátou kamaráda byl trochu vyvážen pomyšlením, že Boxer alespoň zemřel šťastný.
Napoleon sám se objevil další nedělní dopoledne na shromáždění a pronesl krátký projev na počest Boxera. Řekl, že se nepodařilo zařídit převoz ostatků jejich oplakávaného soudruha k pohřbení na farmě, že však zařídil, aby z vavřínů, jež rostou v zahradě, byl uvit velký věnec, který pošlou na Boxerův hrob. A během několika dní zamýšlejí prasata uspořádat vzpomínkovou slavnost na jeho počest. Napoleon svoji řeč zakončil připomenutím dvou oblíbených hesel Boxera: "Budu pracovat lépe a radostněji" a "Soudruh Napoleon má vždycky pravdu" - to jsou hesla, jak řekl, která může každé zvíře přijmout za své.
V den, kdy měla být pořádána slavnost, přivezla hokynářova dodávka na farmu velkou dřevěnou bednu. V noci pak byl z domu slyšet hlasitý zpěv, následovaný jakoby hlukem hádky. Vše končilo kolem jedenácté hodiny třeskem skla. Druhý den se v domě až do poledne nic nepohnulo, a po farmě se šuškalo, že si prasata nějakým způsoben opatřila peníze na nákup další bedny whisky.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



"Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc."
Karel Čapek



"Nemysli.
Když myslíš, tak nemluv.
Když mluvíš, tak nepiš.
Když píšeš, tak nepodepisuj.
Když jsi podepsal - pak se nediv."
Jan Werich

"Ti, kteří jsou ochotni obětovat svobodu za dočasnou bezpečnost, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečnost."
Benjamin Franklin

"Jediný způsob, jak změnit režim, je odmítnout se na něm podílet a zároveň poukazovat na jeho ustavičné nedokonalosti a zvrácenost."
Peter Joseph

"Dokud nebudou lidé uvědomělí, nebudou se bouřit, a dokud se nevzbouří,
nemohou se stát uvědomělými."
George Orwell

"Skutečná revoluce je revoluce vědomí."
Peter Joseph



VŠE SOUVISÍ SE VŠÍM: JAKO NAHOŘE, TAK I DOLE.


A tak se pokouším nalézat ty SOUVISLOSTI.



"Demokracie je přece o lidech. A lidi by měli mít názor!"
Tomáš Klus



Děkuji za návštěvu