Co se mi už do igelitky nevešlo





Syrský otec, který neopustil svou zemi jako mnoho jiných, jemuž otrávili assádovi vojáci sarinem ženu a dvě malé děti!

Zpráva o výslechu, mučednické smrti a pohřbu blaženého Jana Sarkandera

16. května 2012 v 4:15 | Jan Scintilla |  … i něco z historie (?)

podaná olomouckým městským sudím J. Scintillou kardinálovi Fr. Dietrichsteinovi


Nejdůstojnějšímu v Bohu přeosvícenému kardinálovi, nejmilostivějšímu knížeti a pánu pánů. Na rozkaz Vaší přeosvícené knížecí Milosti jsem uznal za svou povinnost co nejposlušněji vyhovět a posat co nejpokornější písemnou zprávu o výslechu zde vedeném útrpným právem v procesu proti veledůstojnému v Pánu již zesnulému panu Janu Sarkanderovi. Proto jsem si k lepšímu poučení a zpravení dal podat zprávu též od jiných osob, zejména od samého kata, jenž měl nejlepší vědomost o této truchlivé a neblahé události. A věz, Vaše nejosvícenější knížecí Milosti, že to, co je nám o věci známo, vypověděli jsme co nejsvědomitěji nejmilostivějšímu knížeti, nešetříce v tom žádného člověka, nýbrž přidržujíce se poctivé pravdy.

Dne 13. února 1620, v přítomnosti tehdejšího domněle navrženého zemského hejtmana pána z Lumpenburku, dále Hartmana z Puchaimu, Václava Bítovského, Beneše Pražmy a Jana Skrbenského na Fulneku, vedle deputovaných z luteránské rady: Tobiáše Markvarta, Albrechta Muttala a Jiřího Richtera, byl řečený pan Jan Sarkander blažené paměti vyslýchán nejprve po dobrém ve výslechové síni a pan z Lumpenburku se naň obořil a napomínal ho tvrdými a drsnými slovy, aby si uvědomil a poznal, že tu nejde o žádné žerty, ale protože mu byly svěřeny všechny tajnosti Lobkovicovy a on byl přece také jeho nejtajnější rádce, ať vyzná pravdu, proč ten polský lid vtrhl do země a způsobil tolik škod, ať se nespoléhá na svůj kněžský stav, neboť jeho kněžské pleše nebude se zde šetřit, protože ten, který je udílí, nemá už v zemi co pohledávat, pány že tu jsou nyní oni a oni to poroučejí.
Na tato vážná slova se nebožtík Jan Sarkander uleknut vzchopil k řeči a co nejdůrazněji se ospravedlňoval, že on o tom vpádu polského lidu nemá žádnou vědomost, nýbrž že jen, vykonav pouť do Čenstochové, odebral se pak do Rybníka v kraji Ratibořském a tam se dověděl, že holešovská fara byla již opatřena a obsazena predikantem, a proto se opět vrátil zpět a odebral se do Krakova, chtěje tam zjistit a vyjednat, zda by tam nemohl dostat nějaké učitelské místo nebo faru, na níž by mohl žít bohabojně, jak se sluší na kněze, ale nic tam nepořídil a proto se odebral opět na řečené panství rybnické a působil nějakou dobu jako kněz, konaje kázání a jinak jsa činný v duchovní službě.
Tu ho přerušil tvrdou a výsměšnou řečí Bítovský: proč prý jako nějaký etc. utekl časně před rozedněním z Holešova. Nejdůstojnější pán Sarkander však to popřel a odpověděl zdvořile, že neutekl, nýbrž odešel na pouť do řečeného poutního místa. Nato ho páni přísedící začali silně obviňovat, že vyvolával a podněcoval mnohé nepokoje pro náboženství.
On se však z toho důrazně ospravedlňoval a tvrdil, že se mu v tom činí křivda a bezpráví. Na to všechno začali znovu Pražma a Fulnek dorážet všelijakými nešetrnými slovy na zesnulého a nešetřili jeho kněžského stavu. Lumpenburk naň dotíral ostrými a neurvalými slovy:
"Přiznej se, kněže, ty nechceš ven s pravdou, ale copak si myslíš, že bychom nemohli tebe i tvého pána dát vyslýchat katem, jak se to už stalo s jeho strýcem?"
Když tedy z něho nemohli tímto způsobem nic dostat ani vyzvědět, co měli na mysli, odešli s nepořízenou a poručili mu, aby si tu věc lépe rozmyslil.

Že jsem se pak nazítří silně zdráhal účastnit se té věci, dával jsem se zapřít a vzdaloval se z domu na různá místa, vyhrožovali mi, abych si dobře rozmyslil nedostavit se k tomu výslechu, protože tím upadnu u pánů stavů do velikého podezření a přivolám na sebe neštěstí i zatížím se velikou odpovědností. Proto jsem se potom večer z přinucení odebral nahoru do městského vězení a tam jsem nalezl shromážděny: Václava Bítovského s Puchaimem, Benešem Pražmou, Vilémem Ullersdorferem a hofmistrem Bítovského Jindřichem, také s Tobiášem Markvartem, Albrechtem Muttalem a Jiřím Richtrem z luteránské rady.
A potom jsme sešli spolu do mučírny a přivedli jsme tam s sebou také několik neznámých lidí, mezi nimiž byl nějaký Prokop Podstatský. Potom poručil Bítovský profousovi přivěst pana Sarkandera. Když se objevil, opakoval mu všechno, co mu už po dobrém předložili a nač se ho vyptávali: že jistě nebyl v Krakově jen tak pro nic, nýbrž že tam měl něco na práci, a snažil se to všemožně na něm vyzvědět.
On však trval neochvějně na téže odpovědi a usilovně se ospravedlňoval, načež častěji zmíněný Bítovský naň se svými adherenty usilovně dotíral a proti němu soptil, až konečně pln vzteku rozkázal katovi, aby přikročil k ostrému výslechu mučením, ježto je (podle jejich soudu) tak zatvrzelý.
Důstojný pan Sarkander však padl na kolena a prosil Boha, aby ušetřili jeho kněžského úřadu, ježto je nevinen, ustavičně zdůrazňuje, že by nerad obtížil své svědomí, nýbrž že by nezamlčel nic, ani kdyby šlo o jeho vlastního otce a matku.
Avšak zmínění krvežízniví a pomstychtiví přísedící nedbajíce na nic, rozkázali katovi, aby ho podrobil tortuře jako zemězrádce.
Tu důstojný pan Sarkander, vida, že jeho prosby nemohou ukrotit jejich zuřivost, prohlásil a stvrdil, odvolávaje se k Bohu všemohoucímu a k svému svědomí před celým světem, že všechno, co by snad uvedl nad svou první výpověď, má být pokládáno za nicotné a nepravé. A nato také potom trpělivě vysvlekl svůj kněžský oděv a vida, že už nemůže být jinak, přistoupil k mučícímu sloupu a nechal se připoutat, obraceje se nábožně k Bohu všemohoucímu, jeho slavné Matce MARII a svaté ANNĚ krásnými a útěšnými modlitbami.
A ihned Bítovský s Puchaimem se začali dožadovat, aby ho kat podrobil suché tortuře, pravíce:
"Jenom do toho, jenom do toho!"
Během tortury se k němu obracel Beneš Pražma posměšnými slovy:
"Ty ničemný zrádče, ty se ještě opovažuješ zapírat a nechat se mučit pro nic?"
A Puchaim mu do toho vpadl:
"Jenom pořádně do toho (salva reverentia) s tím darebákem, takových ptáků by se ještě našlo!"
Na to se přidali zase Bítovský a jeho adherenti a ptali se ho, kde zanechal štolbu pana z Lobkovic, ten prý by jistě prozradil, jak pořídil. Na to pan Sarkander v odpověď opakoval, že mu není nic povědomo o tom, jak pořídil v Krakově, nadto pak prý neumí italsky ani německy, nýbrž jen česky a latinsky a těm dvěma řečem že zase nerozumí štolba, a proto s ním nemohl rozmlouvat o ničem důležitém. Na toto propositum se mu začali ti krvežízniví a pomstychtiví přísedící posmívat, jízlivě se mu vysmáli a nechtěli mu věřit, protože prý s ním cestoval a je důvěrným rádcem pana z Lobkovic. Bítovský a Pražma volali vztekle, aby se přiznal, a poručili ho silně natahovat, a tak to s ním trvalo celou hodinu. Když pak ve své tyranské mysli usoudili, že se zmíněným panem Sarkanderem pro tu chvíli nic nepořídí, nařídili zmínění executores, aby ho kat odvázal z mučidla, pravíce, aby se do zítřejšího dne dobře rozmyslel, jinak že by musil být podroben přísnějšímu mučení, a s tím od něho odešli.

Nazítří dne 14. února uplynulého roku 1620 přišli řečení executores opět do vězení a čekali tam na mne, jenž jsem byl zaměstnán jinými soudními záležitostmi, s velikou nevolí a vážnými vyhrůžkami, a když poznali, že toho dne už z toho nic nebude, odebrali se opět z vězení domů. Přikázali však profousovi, aby vězně bedlivě střehl, aby mu katolíci nemohli podat otrávený pokrm nebo nějaké kouzlo.

Dne 17. téhož měsíce února byla opět provedena tortura a Ctibor Žernovský, Beneš Pražma, Vilém Ullersdorfer a potom jistý šlechtic Petr, mně neznámý, který prý má dvůr poblíž Holešova, byli jí přítomni.
Ctibor Žernovský měl tehdy hlavní slovo a napomínal nebožtíka pana Sarkandera mírnými slovy, zdali si už všechno rozmyslil a chce-li vyznat, jaké měl od svého pána v Polsku poslání ve věci polského vpádu. On však setrvával na své dřívější výpovědi, že nikdy nejednal ani se neradil se svým pánem o jiném než o věcech křesťanských. Tu přikázal a poručil řečený Ctibor Žernovský katovi, aby na něm vyzkoušel své umění, zdali by ho mohl přimět k výpovědi. Také řečený urozený pan Petr N. lál při mučení panu Sarkanderovi blažené paměti kvůli své nebožce matce, tvrdě, že on, pan Sarkanger, dal mrtvolu řečené paní vykopat z hrobu v holešovském kostele a pohřbít na zahradě. Také ho obviňoval a káral, že nutil luterána přijímat pod jednou a že vyhnal pikarty z kostela svaté ANNY a uvedl tam jezuity. O tom však odpověděl, že o tom nic neví a nenese na tom žádnou odpovědnost. Tu se však naň obořil tyranskou zuřivostí rozpálený Pražma, nedbaje žádné míry, s lehkovážným proklínáním:
"Aby tě (salvo honore) sto hromů roztřískalo! Jak se opovažuješ tak v hrdlo lhát, že o ničem nevíš?!"
A znovu na něho dotíral kvůli štolbovi, také kvůli nějaké truhle s penězi, kterou prý ten štolba měl s sebou, a stále se chtěl od něho dovědět, kde prý teď ten ničema vězí, on však odpovídal, že o tom všem nic neví. Přesto kázal katovi přivázat pana Sarkangera a takto mu dal přiložit k bokům svíce, a takovým způsobem ho zuřivě trápili a on musil snášet a trpět skoro dvě hodiny taková muka.
Potom se ti tyranští executores vzdálili, když napomenuli zmučeného pana Sarkangera důtklivěji než před tím, aby si to propříště lépe rozmyslil a nedělal si už z nich blázny.

Dne 18. února se opět sešli ve vězení, aby provedli třetí torturu, totiž: Ctibor Žernovský, Beneš Pražma, Hartman z Puchaimu, Vilém Ullersdorfer a Bítovského hofmistr, silně opilí, dále z luteránské rady Vít Österreicher, Albert Muttal a Jiří Richter.
A Ctibor Žernovský napomenul jako předešle mírným napomenutím pana Sarkandera a domlouval mu, zdali si to lépe rozvážil s tím štolbou a chce se k tomu přiznat, že přece dobře ví, jaký proces s ním zaveden, aby řekl, jaké měl poslání a také, kam zavezli ty peníze, nebo že s ním budou muset začít postupovat jinak, jak to mají přikázáno. Nato vpadl Pražma Žernovskému do řeči a hned se obořil na pana Sarkangera:
"Ty že bys nevěděl, jaké praktiky se tam provozují? Tobě že by nebyl tvůj pán z Lobkovic nic neprozradil ve zpovědi?"
Nebožtík pan Sarkanger na to odpověděl záporně: neví prý nic, také mu nebylo nic svěřeno ve zpovědi, ale i kdyby mu něco bylo bývalo svěřeno, byl by to zapomněl, a kdyby něco věděl, neprozradil by to, i kdyby měl být rozsekán na kusy, a to by prý za to ochotně vytrpěl. Kam se však potom poděl štolba, to že nemůže vědět, také ho neviděl vézt s sebou žádné peníze, vezl jenom dvě vědra vína.
Když uplynula tato část výslechu, začali opilí executores postupovat v trestním řízení ostřeji a dali blažené paměti pana Sarkandera opět přivázat a Puchaim ho rozkázal pálit pochodněmi, což kat musil učinit z přinucení. A když přiložil panu Sarkanderovi pochodně, tu ty povětrnice čili planoucí pochodně hned zhasly a kat je pohodil velkou nevolí k zemi.
Tu pak k němu přistoupili Ctibor Žernovský a Beneš Pražma a dotazovali se ho, zdali nezná žádné jiné umění, jak z něho dostat to vyznání. Kat na to odpověděl, neví o ničem jiném vhodném pro takové osoby. Na to odpověděli Ctibor Žernovský a Beneš Pražma, že před časem viděli v Uhrách, jak namočili v oleji a síře peří a udělali z toho flastry a ty zapálené házeli na delikventy.
I zapálil kat svíce a přisadil je blahoslavenému panu Sarkanderovi na boky. Potom musil také, jak dostal naučení, šest per, namočených v síře a ve smole, hodit hořící jedno po druhém na rozličná místa na prsou a na ramenou. A když ta dohořela, on, kat, na rozkaz zmíněných přísedících znovu zapálil svíce a přisadil je na boky panu Sarkangerovi. Když to bylo vykonáno a přece z něho nemohli nic dostat, zdálo se jim, že není možné, aby po tak silné tortuře nic nevyznal, leč by byl očarován.
A tu poručili okamžitě katovi, aby svlékl pana Sarkangera donaha, ostříhal mu nejprve nehty na nohou, potom (salvo honore) mu ostříhal chlupy v ohanbí ("circa putenta") a pod pažemi, potom něco vousů a vlasů a konečně, aby mu vystřihl na hlavě kříž a ty věci aby spálil po skončení tortury a dal to vypít blahoslavenému Sarkanderovi s vodou. Tak se také stalo a blahoslavený Sarkander to s radostí vypil.
Při tom mučení a silném napínání, jakož i před tím zde neslýchaném tyranském pálení, když oni stáli kolem něho, on nic jiného nečinil, než že při tom všem špatném zacházení dosvědčoval svou nevinu a bezustání se doporoučel Bohu všemohoucímu, blahoslavené Matce Boží MARII a svaté ANNĚ ve svých motlitbách a vzdeších. To mučení trvalo téměř tři hodiny.
O tomto jeho výslechu byl pořízen dvakrát zápis, ale Ctibor Žernovský jej s velikou nevolí vytrhl písaři z rukou, zmačkal jej a odnesl s sebou. A když s ním dále už nemohli nic pořídit a sami se s ním docela unavili a umořili, dali ho takto spáleného sejmout z mučidla, ale napomenuli ho vážně, aby se rozmyslil, s připomenutím předešlého a tak od něj odešli.
Protože se pak dali nemístně slyšet, že s ním zavedou čtvrtou torturu, odpověděl jsem a odporoval, že je to proti všemu právu a spravedlnosti.
Když pak vyšel nahoru z mučírny, vyprávěl, že se ti executores dali vůči němu slyšet, že až dosud s ním žertovali, ale že se teď ještě pořádně zapotí, a že on na to s velikou bázní řekl, že by už nemohl podstoupit další muka, aby nevypustil duši, ale že i kdyby ho roztrhali na kusy, nemohl by nic vyznat.
Potom ho už nechali na pokoji.

Nato jsem spolu s panem notářem tohoto města naléhavě žádal pana Puchaima, aby byl pan Sarkander propuštěn z vězení, aby mohl být lépe léčen, ošetřován a opatrován, ale nemohl jsem toho nijak dosáhnout. A třebaže ho chtěli na jeho požádání dát léčit, jak o tom sám zesnulý učinil úmluvu s katem, který se vyzná v těch věcech, bylo to už nemožné, protože měl všechny žíly rozervány a docela zmučeny, a tak ztrávil po svém těžkém mučení ještě téměř čtyři týdny v bolestech.
Péče o něho a jeho opatrování se ujali Jan Rudolf Mantelius, notář zdejšího soudu, Jiří Metaschel, řezník, a jistý šafář se svou ženou, poddaní pana Jana Sudličky, jemuž také odkázal své šaty. Pokrmy, nápoje a jiná občerstvení mu posílala paní Kateřina, vdova po doktoru Jiřím Hoenniovi, a paní Barbora po Ondřeji Jurytkovi, obě pozůstalé vdovy, též paní Juliána, choť pana Magnuse Brandelse z Brandelfelsu, a (choť) Petra Pavla Šlacheckého, písaře zdejšího soudu. Toho však mohl požít jen s velikými potížemi pro své bolesti.
Celý ten čas trávil v ustavičných motlitbách, až konečně, byv zaopatřen svatými svátostmi, skonal tiše v přítomnosti těchto kněží: důstojného pána Vincence Šivka, faráře velkotýnského, a pana Jakuba N., faráře charvátského, dne 17. března v noci mezi desátou a jedenáctou hodinou.
Hned potom z něj začala vycházet krásná vůně, jakoby na tom místě, kde skonal, byly zapáleny vonné svíce. Předtím byl v obličeji pro veliká vytrpěná muka a bolest celý bledý, od té však byly jeho tváře pokryty červení jako nejkrásnější korály, jak musí dosvědčit sám malíř, který ho vypodobnil (tyto dvě věty jsou psány Scintillovou rukou na volném lístku, připojeném k zápisu).
pak jsem obstaral všechno potřebné k jeho pohřbu a s pomocí několika katolických měšťanů, které jsem k tomu poprosil, jsem ho oblekl do kněžského roucha a dal ho zanést z tohoto místa, kde skonal, od řečených měšťanů do domu vdovy Markéty, pozůstalé po Šebestiánovi Schweidlekovi, katoličky.
Když jsem však už byl zcela rozhodnut, že dám nebožtíkovo tělo třetího dne pohřbít a už jsem také zařídil všechno potřebné, co náleží k takovému pohřbu, a když nastala hodina k němu ustanovená a všechno už bylo přichystáno, byl mi ten pohřeb až do dalšího rozhodnutí od luteránské rady pozastaven na příkaz a zápověď Puchaimovu.
Puchaim přijel na koni k Nové věži, když mělo být tělo neseno do kostela, a dal se tam contumeliose slyšet pln tyranské vzteklosti, že by bylo bývalo mnohem vhodnější pohřbít toho zemského zrádce venku pod šibenicí a nikoliv na takovém důstojném místě. Já pak jsem spolu s některými katolickými měšťany, kteří mi pomáhali s přípravami k pohřbu, atro calculo obviněn ze zrady, že prý jsme se o tom dorozuměli, aniž jsme to napřed oznámili tomu domnělému hejtmanovi, a starali se o tu věc sami, ačkoliv jde o vězně stavů.
Bylo posláno do Brna pro další instrukce o naší věci a pohřeb byl odložen. Muselo se s nebožtíkem čekat skoro celých osm dní, než přišla zpráva o Lumpenburkově příchodu a o rozhodnutí. Když došlo rozhodnutí a povolení k pohřbu, bylo tělo tak krásně, jak to bylo tehdy možno, ale za malé účasti katolíků a bez okázalosti pohřbeno v kostele Panny MARIE v kapli svatého Vavřince mučedníka, kde odpočívá do dnešního dne v pokoji, dne 24. března roku 1620 ráno v šest hodin, docela tiše, ale s velikou nábožností.
Konečně nemohu zatajit Vaší knížecí Milosti, že při mučení bylo nalezeno u nebožtíka pana Sarkandera něco peněz, asi třicet jednoduchých dukátů, zašitých v širokém koženém páse. Ty si chtěl nechat kat a jeho holomci, ale když to viděl profous (žalářník), začali se spolu o ty peníze hádat a přít se o prvenství. Když jsem se o tom dověděl, museli ty peníze odevzdat. Po nějakou dobu byly uloženy u soudu, až si je pak na řádné potvrzení vyžádal důstojný pán Mikuláš Sarkander.
To všechno jsem oznámil podle pravdy na své nejlepší svědomí Vaší knížecí Milosti, nezatajiv žádný punkt ani klausuli, o nichž jsem měl vědomost, aniž také šetříc kohokoliv, ježto jsem vždy usiloval (pravím to bez sebechvály), abych zachoval všechnu čest a pravdu bez újmy, za pomoci zúčastněných osob katolických, a také jsem se dále dotazoval. Je tomu právě tak a ne jinak. S tím se co nejpokorněji doporoučím Vaší knížecí Milosti.

Jan SCINTILLA, 1621
přeložil: Timotheus VODIČKA, 1995
>>> Doslov
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



"Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc."
Karel Čapek



"Nemysli.
Když myslíš, tak nemluv.
Když mluvíš, tak nepiš.
Když píšeš, tak nepodepisuj.
Když jsi podepsal - pak se nediv."
Jan Werich

"Ti, kteří jsou ochotni obětovat svobodu za dočasnou bezpečnost, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečnost."
Benjamin Franklin

"Jediný způsob, jak změnit režim, je odmítnout se na něm podílet a zároveň poukazovat na jeho ustavičné nedokonalosti a zvrácenost."
Peter Joseph

"Dokud nebudou lidé uvědomělí, nebudou se bouřit, a dokud se nevzbouří,
nemohou se stát uvědomělými."
George Orwell

"Skutečná revoluce je revoluce vědomí."
Peter Joseph



VŠE SOUVISÍ SE VŠÍM: JAKO NAHOŘE, TAK I DOLE.


A tak se pokouším nalézat ty SOUVISLOSTI.



"Demokracie je přece o lidech. A lidi by měli mít názor!"
Tomáš Klus



Děkuji za návštěvu