Co se mi už do igelitky nevešlo





Syrský otec, který neopustil svou zemi jako mnoho jiných, jemuž otrávili assádovi vojáci sarinem ženu a dvě malé děti!

1984 I /6

18. června 2012 v 18:05 | George Orwell |  Literární tvorba


Winston si zapisoval do deníku.

Stalo se to před třemi lety. Za temného večera v úzké boční uličce blízko jednoho velkého nádraží. Stála u výklenku dveří pod pouliční lampou, která nedávala skoro žádné světlo. Měla mladou tvář a byla silně nalíčená. Přitahovalo mě vlastně to nalíčení, jeho bělost, připomínající masku, a jasně rudé rty. Straničky se nikdy nelíčí. Nikdo jiný na ulici nebyl a nebyly tam obrazovky. Řekla si dva dolary. Vešel jsem...

V tu chvíli mu přišlo zatěžko pokračovat. Zavřel oči, mnul si je prsty a snažil se vytlačit z nich ten výjev, který se stále vracel. Pocítil téměř nepotlačitelné nutkání zařvat z plných plic řadu oplzlých slov. Nebo tlouci hlavou do zdi, kopnout do stolu a převrátit ho, mrštit kalamářem do okna - udělat něco hlučného nebo bolestného, co by mu z mysli vymazalo trýznivou vzpomínku.
Nejhorší nepřítel člověka, uvažoval, je jeho vlastní nervový systém. Vnitřní napětí se každou chvíli může přeměnit ve viditelný symptom. Vybavil se mu muž, kterého před několika týdny minul na ulici; byl to docela obyčejný člověk, člen Strany, tak pětatřicet čtyřicet let, vysoký, hubený, v ruce nesl aktovku. Byli od sebe pár metrů, když se najednou levá strana mužova obličeje stáhla v jakési křeči. A pak znovu, právě když se míjeli; bylo to jen škubnutí, záchvěv, rychlý, jako když cvakne závěr fotoaparátu, zřejmě se mu to stávalo pravidelně. Vzpomněl si, jak si tehdy pomyslel: s tím chudákem je konec. A ten člověk si svůj tik možná ani neuvědomuje, v tom je ta hrůza. Smrtelně nebezpečné bylo, když někdo mluvil ze spaní. Před tím se člověk nemohl nijak chránit, pokud Winston věděl.
Nadechl se a psal dál:

Vešel jsem s ní do dveří a přes dvůr do kuchyně v suterénu. U zdi byla postel a na stole lampa, která vydávala jen slabé světlo. Padla...

Stiskl zuby. Nejraději by si odplivl. Při vzpomínce na ženu v kuchyni pomyslel na svou manželku Katherine. Winston býval ženatý, a pravděpodobně stále ještě ženatý je, protože pokud ví, jeho žena nezemřela. Měl pocit, jako by znovu vdechoval teplý zatuchlý zápach kuchyně v suterénu, zápach štěnic, špinavého šatstva a sprosté laciné voňavky, která však přesto vzrušovala, protože členky Strany nikdy voňavek nepoužívaly, to bylo prostě nepředstavitelné. Jedině prolétky používaly voňavek. V jeho mysli se ta vůně neoddělitelně spojovala se smilstvem.
Když tenkrát šel s tou ženskou, bylo to jeho první uklouznutí asi po dvou letech. Styk s prostitutkami byl samozřejmě zakázán, ale byl to jeden ze zákazů, které se člověk mohl sem tam odvážit přestoupit. Bylo to sice nebezpečné, ale nebyla to otázka života a smrti. Kdyby jednoho chytili s prostitutkou, mohlo to znamenat pět let v táboře nucených prací: víc ne, pokud v tom nebyl jiný přestupek. A bylo to celkem snadné, za předpokladu, že se člověk dokázal vyhnout tomu, aby ho dopadli při činu. Chudší čtvrti se hemžily ženami, které byly ochotné jít za peníze. Dost se jich dalo koupit dokonce za láhev ginu, který měli proléti zakázaný. Strana prostituci podporovala jako možnost vybití pudů, které se nedají úplně potlačit. Pouhé smilstvo ani nebylo tak závažné, pokud se dělo v skrytu a účelově a pokud se na něm podílely jen ženy z potlačené a opovrhované třídy. Neodpustitelným zločinem byla promiskuita mezi členy Strany. Přestože to byl jeden ze zločinů, k nimž se obžalovaní při velkých čistkách vždy přiznávali, bylo obtížné si představit, že by k něčemu takovému skutečně docházelo.
Cílem Strany nebylo jen předcházet tomu, aby mezi muži a ženami vznikaly vztahy, které nebylo možné kontrolovat. Pravým, i když nevyhlášeným cílem bylo odstranit ze sexuálního aktu veškerou rozkoš. Ani tak láska, ale erotika byla nepřítel, a to jak v manželství, tak mimo ně. Každé manželství mezi členy Strany muselo být schváleno komisí, která byla k tomu účelu ustavena, a - i když ta zásada nebyla nikdy jasně stanovena - povolení bylo vždy odmítnuto, jestliže žadatelé vzbuzovali dojem, že se vzájemně fyzicky přitahují. Jediným uznávaným účelem manželství bylo počít děti, které by sloužily Straně. Na sexuální styk se pohlíželo jako na poněkud nechutný menší zákrok, něco na způsob klystýru. Toto pojetí ovšem úředně neexistovalo, ale nepřímo se už od dětství vtloukalo do hlavy každému členu Strany. Existovaly dokonce organizace jako Antisexuální liga mladých, které obhajovaly naprostý celibát pro obě pohlaví. Všechny děti měly byt počaty umělým oplodněním (v newspeaku se to nazývalo artisem) a pak vychovávány ve veřejných institucích. Winston si byl vědom, že ne všechno je míněno vážně, ale bylo to jaksi v souladu s všeobecnou ideologií Strany. Strana se pokoušela pohlavní pud umrtvit, a jestliže to nebylo možné, alespoň ho pokřivit a pošpinit. Nevěděl sice, proč tomu tak je, ale připadalo mu přirozené, že tomu tak je. Pokud šlo o ženy, setkalo se úsilí Strany do značné míry s úspěchem.
Znovu pomyslel na Katherine. Je to určitě už devět, deset - skoro jedenáct let, co se rozešli. Bylo zvláštní, jak zřídka si na ni vzpomněl. Někdy dokázal po řadu dní zapomenout, že byl vůbec kdy ženatý. Byli spolu jen asi patnáct měsíců. Strana nepovolila rozvod, ale doporučovala odloučení v případě, kde nebyly děti.
Katherine byla vysoká světlovlasá dívka, měla vzpřímené držení těla, nádherné pohyby, výraznou orlí tvář, dalo by se říci vznešenou, pokud člověk nezjistil, že se za ní neskrývá prakticky nic. Velmi záhy poté, co se vzali, došel k názoru - ačkoli to snad bylo tím, že ji znal mnohem blíž, než znal většinu lidí - že je bezpochyby ten nejhloupější, nejvulgárnější a nejprázdnější člověk, s jakým se kdy setkal. Kromě hesel neměla v hlavě jedinou myšlenku a nebylo skutečně blbosti, kterou by nedokázala spolknout, když jí ji Strana naservírovala. V duchu ji přezdíval "lidský gramofon". Ale i tak by s ní byl vydržel, nebýt jedné jediné věci - sexu.
Jakmile se jí dotkl, ucukla a jako by ztuhla. Když ji objal, jako by objímal dřevěnou loutku. Bylo zvláštní, že i když ho k sobě tiskla, měl zároveň pocit, že ho celou silou od sebe odstrkuje. Strnulost svalstva ten dojem ještě zdůrazňovala. Ležela se zavřenýma očima, nevzpírala se, ani se nepřizpůsobovala, jen poddávala. Bylo to mimořádně skličující a po nějakém čase strašné. Ale i tak by s ní byl dokázal žít kdyby se dohodli na celibátu. Ale byla to kupodivu Katherine, která odmítla. Musí prý vyprodukovat dítě, jestli to půjde. Tak v tom konání pravidelně pokračovali jednou týdně, pokud to bylo možné. Dokonce mu to ráno připomínala jako něco, co se musí večer vykonat a na co se nesmí zapomenout. Měla pro to dvě pojmenování. Jedno bylo "dělat děťátko" a druhé "naše povinnost vůči Straně" (ano, namouduši to tak říkala). Zanedlouho zakoušel pocit skutečné hrůzy, kdykoli se přiblížil určený den. Dítě naštěstí počato nebylo a ona nakonec souhlasila, že se o to už nebudou pokoušet, a záhy poté se rozešli.
Winston neslyšně vzdechl. Opět uchopil pero a psal:

Padla na postel a najednou, bez nejmenší předehry, tím nejhrubším, nejhroznějším způsobem, který je možné si představit, si vyhrnula sukni. Já...

Viděl se, jak tam stojí, v tlumeném světle lampy, v nozdrách pach štěnic a voňavky a v srdci pocit porážky a odporu, který se v té chvíli mísil se vzpomínkou na Katherinino bílé tělo, navždy ztuhlé hypnotickou mocí Strany. Proč to vždycky muselo být takhle? Proč nemohl mít nějakou ženu sám pro sebe, místo těch hnusných filcek iednou za pár let? Ale opravdový milostný poměr byl téměř nemyslitelný. Všechny členky Strany byly stejné. Cudnost v nich byla zakořeněná stejně hluboko jako oddanost Straně. Od raného dětství je zocelovali hrami a studenou vodou, a pak tím svinstvem, co jim vtloukali do hlavy ve škole a ve Zvědech a v Lize mladých, přednáškami, průvody, hesly a pochodovou hudbou, se jim povedlo vypudit přirozený cit. Rozum mu říkal, že přece musí být výjimky, ale srdce tomu nevěřilo. Všechny jsou nedobytné, jak si Strana přeje. A on chtěl víc než být milován, chtěl prolomit tu zed' ctnosti, i kdyby to mělo být jen jednou za život. Každé vyvrcholení bylo vzpourou. Touha byla ideozločin. A kdyby se mu bylo podařilo takto probudit Katherine, připadal by si, že ji svedl, i když byla jeho manželka.
Ale musel ten příběh dovést do konce.

Já jsem povytáhl plamen lampy. Když jsem ji uviděl na světle...

Po té temnotě mu slabé světlo petrolejové lampy připadalo velmi jasné. Poprvé si tu ženu pořádně prohlédl. Postoupil k ní o krok a potom se zarazil, naplněn chtivostí i strachem. Bolestně si uvědomoval riziko, které na sebe vzal tím, že sem přišel. Bylo docela možné, že ho hlídka chytí, až bude odcházet; možná že právě v této chvíli už čekají za dveřmi. Kdyby odešel, aniž vykonal, proč přišel...!
Musel to napsat, musel se přiznat. Ve světle lampy náhle poznal, jak je ta žena stará. Líčidlo měla na obličeji nanesené v takové vrstvě, že mohlo prasknout jako maska z lepenky. Ve vlasech bílé prameny; nejhroznější však bylo, že jakmile pootevřela ústa, odhalila černou prázdnotu. Zuby prostě neměla.
Psal v rychlosti, neuspořádaným rukopisem:

Když jsem ji uviděl na světle, byla to stará žena, nejméně padesátiletá. Ale dal jsem se do toho a udělal jsem, proč jsem přišel.

Znovu si přitiskl prsty na oční víčka. Konečně to napsal, ale to na věci nic nezměnilo. Terapie nepomohla. Nutkání zařvat z plných plic oplzlá slova nezesláblo.

George ORWELL, 1949
přeložila: Eva ŠIMEČKOVÁ
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



"Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc."
Karel Čapek



"Nemysli.
Když myslíš, tak nemluv.
Když mluvíš, tak nepiš.
Když píšeš, tak nepodepisuj.
Když jsi podepsal - pak se nediv."
Jan Werich

"Ti, kteří jsou ochotni obětovat svobodu za dočasnou bezpečnost, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečnost."
Benjamin Franklin

"Jediný způsob, jak změnit režim, je odmítnout se na něm podílet a zároveň poukazovat na jeho ustavičné nedokonalosti a zvrácenost."
Peter Joseph

"Dokud nebudou lidé uvědomělí, nebudou se bouřit, a dokud se nevzbouří,
nemohou se stát uvědomělými."
George Orwell

"Skutečná revoluce je revoluce vědomí."
Peter Joseph



VŠE SOUVISÍ SE VŠÍM: JAKO NAHOŘE, TAK I DOLE.


A tak se pokouším nalézat ty SOUVISLOSTI.



"Demokracie je přece o lidech. A lidi by měli mít názor!"
Tomáš Klus



Děkuji za návštěvu