Co se mi už do igelitky nevešlo





Syrský otec, který neopustil svou zemi jako mnoho jiných, jemuž otrávili assádovi vojáci sarinem ženu a dvě malé děti!

1984 II /3

28. června 2012 v 17:25 | George Orwell |  Literární tvorba


"Sem můžeme ještě jednou," řekla Julie. "Obvykle se nějaká skrýš dá bezpečně použít dvakrát, ale samozřejmě tak za měsíc, za dva."
Když se probudila, její chování se změnilo. Začala být ostražitá a věcná, oblékla se, opásala se šarlatovou šerpou a začala podrobně organizovat návrat domů. Zdálo se přirozené, že jí to přenechal. Winstonovi chyběla její praktická dovednost. Kromě toho Julie dokonale znala okolí Londýna z nespočetných výletů. Trasa, kterou mu vytyčila, byla úplně jiná než ta, po níž přišel, a dovedla ho na jinou železniční stanici. "Nikdy se nevracej stejnou cestou, kterou jsi přišel," řekla, jako by vyhlašovala důležitou všeobecnou zásadu. Ona odejde první, Winston počká půl hodiny a potom půjde za ní.
Označila místo, kde by se mohli sejít večer po práci za čtyři dny. Byla to ulice v jedné z chudších čtvrtí, s otevřenym trhem, obvykle plným lidí a hluku. Bude obcházet kolem stánků a předstírat, že hledá tkaničky do bot nebo nitě. Když usoudí, že je vzduch čistý, vysmrká se, až ho uvidí; v opačném případě kolem ní projde bez povšimnutí. Při trošce štěstí budou spolu moci uprostřed davu čtvrt hodiny hovořit a domluvit si další schůzku.
"A ted' už jdu," řekla, jakmile zvládl její pokyny. "Musím být zpátky v devatenáct třicet a dvě hodiny rozdávat letáky pro Antisexuální ligu mladých nebo co. Není to blbost? Opraš se, prosím tě! Nemám ve vlasech větvičky? Tak sbohem, má lásko, sbohem!"
Vrhla se mu do náručí, prudce ho políbila a v příštím okamžiku si už razila cestu mezi stromky a téměř bez hluku zmizela v lese. Ani ted' ještě neznal její příjmení ani adresu. Na tom však vůbec nezáleželo, protože bylo nepředstavitelné, že by se mohli sejít v místnosti nebo si vyměnit psanou zprávu.
Na mýtinu v lese se už nikdy nevrátili. V průběhu května se vyskytla jediná další příležitost, kdy se jim podařilo milovat se. Bylo to v dalším úkrytu, který Julie znala, ve zvonici zbouraného kostela, v téměř opuštěné krajině, kam před třiceti lety spadla atomová bomba. Když tam člověk jednou byl, byl to dobrý úkryt, ale dostat se tam bylo velmi nebezpečné. Potom se už mohli setkávat jen na ulicích, každý večer na jiném místě, nikdy na víc než na půl hodiny. Na ulici se však obvykle dalo hovořit jen jistým způsobem. Hnali se po přeplněných chodnících ne docela vedle sebe, nikdy se na sebe nepodívali, vedli podivný přerývaný rozhovor, který blikal jako světlo majáku, náhle umlkal, když se blížila stranická uniforma nebo byla nablízku obrazovka, po několika minutách znovu ožíval uprostřed věty, najednou se přerušil, když se rozešli na dohodnutém místě, a téměř bez úvodu pokračoval následujícího dne. Julie byla zřejmě zvyklá na takový druh rozhovoru, kterému říkala "hovor na splátky". Byla také podivuhodně zběhlá v umění mluvit, aniž pohybovala rty. Jenom jednou za téměř celý měsíc večerních setkání se jim podařilo políbit se. Šli tiše postranní uličkou (Julie nikdy nepromluvila, pokud nebyli na hlavní ulici), když tu zazněl ohlušující rachot, země se vzedmula, vzduch ztemněl a Winston zjistil, že leží na boku, potlučený a vyděšený. Docela blízko zřejmě dopadla raketová střela. Najednou si uvědomil Juliinu tvář jen několik centimetrů od své, smrtelně vyděšenou, bílou jako křída. I rty měla bílé. Je mrtvá! Sevřel ji v náručí a zjistil, že líbá živou teplou tvář. Na rtech mu ulpěl prach. Oba měli obličeje pokryté silnou vrstvou omítky.
Bývaly večery, kdy sice přišli na schůzku, ale museli projít kolem sebe nevšímavě, protože zpoza rohu právě přicházela hlídka nebo se jim nad hlavami vznášel vrtulník. A i kdyby to bylo méně nebezpečné, stejně bylo těžké najít si čas na schůzky. Winston měl šedesátihodinový pracovní týden, Julie ještě delší, volno měli v různých dnech podle návalu práce a často se jejich volné dny neshodovaly. Julie měla jen zřídka večer pro sebe. Trávila obrovskou spoustu času na přednáškách a demonstracích, distribuováním literatury pro Antisexuální ligu mladých, přípravou transparentů na Týden nenávisti, sbírkami na kampaň spořivosti a podobnou činností. Říkala, že se to vyplatí; byla to kamufláž. Když člověk dodržuje drobná pravidla, může porušovat velká. Dokonce navedla Winstona, aby si dal závazek na další večer a přihlásil se na externí práci ve zbrojovce, což dělali dobrovolně zanícení členové Strany. A tak trávil Winston jeden večer v týdnu čtyři hodiny úmorné nudy tím, že sešroubovával kousky kovu, pravděpodobně části rozbušky k pumám, ve špatně osvětlené dílně, kde byl průvan a údery kladiv se smutně mísily s hudbou z obrazovek.
Když se sešli v té kostelní věži, zaplnili mezery svého útržkovitého rozhovoru. Bylo horké odpoledne. Vzduch v malé čtvercové komůrce nad zvony byl horký, nehybný a silně páchl holubím trusem. Seděli a celé hodiny si povídali na zaprášené podlaze plné roští, a občas jeden z nich vstal a vyhlédl vikýřem, aby se přesvědčil, že nikdo nejde.
Julii bylo šestadvacet. Bydlela v internátě s tříceti dalšímí dívkami. ("Pořád ten ženský smrad! Jak já nenávidím ženský!", poznamenala.) Pracovala, jak předpokládal, na zařízeních na výrobu románů v Oddělení literatury. Měla ráda svou práci, spočívající hlavně v tom, že obsluhovala silný, ale trochu nevypočitatelný elektromotor. Nebyla žádný zázrak, ale ráda pracovala rukama a mezi stroji se cítila doma. Dovedla popsat celý proces tvorby románu, od všeobecné direktivy vydávané Plánovací komisí po konečnou úpravu, kterou vykonávala Přepisovací četa. O výsledný produkt se nezajímala. Řekla, že "o čtení moc nestojí". Knihy jsou prostě spotřební zboží, které se musí vyrábět, jako džem nebo tkaničky do bot.
Nepamatovala se na nic z období před šedesátými léty a jediný známy člověk, který často mluvil o časech před Revolucí, byl její dědeček. Zmizel, když jí bylo osm let. Ve škole byla kapitánkou hokejového družstva a dva roky po sobě vyhrála soutěž v gymnastice. Bývala oddílovou vedoucí Zvědů a úsekovou důvěrnicí Ligy mládeže, než vstoupila do Antisexuální ligy mladých. Vždycky měla vynikající hodnocení. Byla dokonce vybrána (což byl neklamný znak dobré pověsti) pro práci v Pornoseku, sekci Oddělení literatury, která vydávala lacinou pornografii určenou k distribuci mezi proléty. Podotkla, že lidé, kteří tam pracovali, tomu přezdívají Prasečkárna. Zůstala tam rok a pracovala na výrobě brožurek, které pak v zapečetěných balíčcích pod názvem Řízné historky aneb Noc v dívčí škole potají kupovali proletářští výrostci s pocitem, že kupují cosi ilegálního.
"Co je to za knihy" zeptal se Winston zvědavě.
"Děsné svinstvo. A vlastně nudné. Mají jen šest témat, která se trochu obměňují. Já pracovala samozřejmě jen u kaleidoskopů. Nikdy jsem nebyla v Přepisovací četě. Nejsem literát, můj milý - prosté na to nemám."
S úžasem zjišťoval, že s výjimkou vedoucích oddělení jsou v Pornoseku zaměstnány jen dívky; podle teorie, že sexuální pud mužů je méně ovladatelný než pud žen a že muži jsou tudíž ve větším nebezpečí nákazy svinstvem, s nímž pracují.
"Dokonce tam nechtějí vdané ženy," dodala. "Děvčata jsou podle nich vždycky taková nevinná. Ale tady máš jednu, co není."
První milostný poměr měla v šestnácti s šedesátiletým členem Strany, který později spáchal sebevraždu, aby ušel zatčení. "A dobře udělal," řekla Julie, "jinak by z něho dostali moje jméno, až by se přiznal." Od té doby měla další muže. Život, jak ho ona viděla, byl celkem jednoduchý. Člověk se chce mít dobře; "oni", to znamená Strana, mu v tom brání; a tak člověk porušuje pravidla, jak jen může. Zřejmě si myslela, že je právě tak přirozené, že "oni" vás chtějí oloupit o vaši radost, jako to, že vy se chcete vyhnout tomu, aby vás přistihli. Stranu nenáviděla a vyjadřovala to nejhrubšími slovy, ale všeobecně ji nekritizovala. Učení Strany ji nezajímalo, pokud se nedotýkalo jejího vlastního života. Všiml si, že nikdy nepoužívá newspeakových slov kromě těch, která přešla do každodenní praxe. Nikdy neslyšela o Bratrstvu a odmítala věřit v jeho existenci. Každá organizovaná vzpoura proti Straně jí připadala hloupá, protože musí nutně selhat. Prozíravé je porušovat pravidla a zůstat naživu. Byl by rád věděl, kolik takových jako ona asi je mezi mladší generací, mezi lidmi, kteří vyrostli ve světě Revoluce, neznají nic jiného, vidí ve Straně cosi nezměnitelného, jako je třeba obloha, nebouří se proti její autoritě, ale prostě ji obcházejí, tak jako králík kličkuje před psem.
O možnosti, že by se mohli vzít, nemluvili. O něčem tak odtažitém ani nestálo za to přemýšlet. Bylo nepředstavitelné, že by jim nějaká komise dala svolení k sňatku, i kdyby se jim podařilo nějak se zbavit Katherine, Winstonovy manželky. Bylo beznadějné o tom třeba jen snít.
"Jaká byla ta tvoje manželka?"
"Byla - znáš newspeakové slovo pravověrná? Což znamená přirozeně ortodoxní."
"Ne, to slovo jsem neznala, ale vím, o jakých lidech mluvíš."
Začal jí vyprávět příběh svého manželství, ale ona kupodivu jeho podstatné části zřejmě znala. Líčila mu, skoro jako by to byla viděla nebo procítila, jak Katherinino tělo ztuhlo, sotva se jí dotkl, jak ho vší silou odstrkovala, i když ho pažemi už pevně objímala. Hovořit s Julií o těch věcech mu nepůsobilo obtíže, vzpomínka na Katherine tak jako tak dávno přebolela a zůstala po ní jen pachuť.
"Byl bych to vydržel nebýt jedné věci," řekl. Vyprávěl jí o chladném obřadu, k němuž ho Katherine týden co týden nutila. "Nenáviděla to, ale nic by ji nepřinutilo, aby toho nechala. Říkávala tomu - ale to bys už neuhodla."
"Naše povinnost vůči Straně," řekla Julie bez váhání.
"Jak to víš?"
"Taky jsem chodila do školy, miláčku. Sexuální besedy jednou měsíčně pro všechny nad šestnáct. A v Mládežnickém hnutí. Celé roky to do člověka vtloukají. Řekla bych, že v mnoha případech to zabírá. Ale to samozřejmě člověk nikdy nepozná; lidi jsou takoví pokrytci."
Pustila se do širšího výkladu. Julie všechno uváděla do vztahu s vlastní sexualitou. Když šlo o ni, byla schopná pronikavého důvtipu. Na rozdíl od Winstona pochopila vnitřní význam stranického puritánství v oblasti sexu. Nešlo jen o to, že pohlavní pud navozuje svůj vlastní svět mimo kontrolu Strany, který je proto třeba zničit, pokud je to možné. Důležitější je, že sexuální strádání vede k žádoucí hysterii, kterou lze transformovat ve válečnou horečku a uctívání vůdce.
"Při milování člověk vydává energii," vysvětlovala, "potom se cítí šťastný a o nic se nestará. Jenže oni nesnesou, aby se člověk takhle cítil. Chtějí, aby z tebe energie v jednom kuse jen tryskala. Všechno to pochodování sem a tam a jásání a mávání praporkama je prostě zkyslý sex. Když jsi sám vnitřně šťastný, proč by ses měl vzrušovat nad Velkým bratrem, nad Tříletkou a Dvouminutovkou nenávisti a nad celým tím jejich mizerným svinstvem?"
To je naprostá pravda, pomyslel si. Mezi cudností a politickou ortodoxií je přímá a těsná spojitost. Jak jinak se dá udržet ve správné poloze strach, nenávist a šílená lehkověrnost, které Strana potřebuje u svých členů, než tím, že se potlačí nějaký mocný pud a použije se ho jako hnací síly? Sexuální pud je pro Stranu nebezpečný, a tak ho Strana obrátila ve svůj prospěch. Stejný trik provedla s rodičovským instinktem. Rodina se totiž nedá zrušit a oni vlastně lidi povzbuzují, aby měli své děti rádi skoro starodávným způsobem. Na druhé straně jsou však děti systematicky popuzovány proti rodičům a vedeny k tomu, aby je špehovaly a podávaly zprávy o jejich úchylkách. Rodina se tak vlastně stala jakousi prodlouženou rukou Ideopolicie. Nástrojem, jehož prostřednictvím je člověk ve dne v noci obklopen informátory, kteří ho důvěrně znají.
Zničehonic mu zase vytanula na mysli Katherine. Bez váhání by ho byla udala Ideopolicii, kdyby nebyla příliš hloupá na to, aby odhalila jeho nepravověrné názory. V tuto chvíli mu ji připomnělo dusné odpolední horko. Na čele mu vyrazil pot. Začal Julii vyprávět o něčem, k čemu došlo, nebo vlastně spíš nedošlo jednoho podobně parného letního odpoledne před jedenácti lety.
Byli tehdy svoji asi tři nebo čtyři měsíce. Zabloudili při skupinovém trampování kdesi v Kentu. Zůstali jen pár minut za ostatními, ale dali se opačným směrem po kraji starého křídového lomu. Byl to asi deseti či dvacetimetrový sráz a na dně balvany. Neměli se koho zeptat na cestu. Jakmile si to Katherine uvědomila, začala být nesvá. Měla pocit, že dělá něco nesprávného, když se na chvilku vzdálila od hlučného davu výletníků. Chtěla se rychle vrátit cestou, odkud přišli, a začala ji hledat v opačném směru. V tom okamžiku si Winston všiml trsů vrbiny, které rostly v puklinách skal pod nimi. Jeden trs byl jasně červený, druhý cihlový, ačkoli zřejmě vyrůstaly z jednoho kořene. Nikdy nic podobného neviděl a zavolal na manželku.
"Podívej, Katherine! Podívej se na ty květiny. Na ty trsy dole, skoro na dně. Vidíš, že mají dvě různé barvy?"
byla obrácená k odchodu, ale přece se, trochu popuzeně, na okamžik vrátila. Dokonce se naklonila nad útes, aby viděla, kam ukazuje. Objal ji zezadu kolem pasu, aby ji podržel. V tom okamžiku ho napadlo, jak jsou naprosto sami. Nikde živé duše, ani lístek se nepohnul, nikde ani ptáčka živáčka. Na takovém místě hrozilo minimální nebezpečí, že by tam byl skrytý mikrofon, a i kdyby tam byl, zachycoval by pouze zvuky. Byla to nejteplejší a nejospalejší chvíle z celého odpoledne. Slunce pražilo, pot ho šimral na tváři. A vtom ho napadlo...
"Proč jsi do ní pořádně nestrčil?" řekla Julie. "Já bych to byla udělala."
"Ano, má milá, ty bys to udělala. Já taky, kdybych byl tenkrát takový jako dnes. Anebo bych možná - nejsem si jistý."
"Lituješ, žes to neudělal?"
"Ano. Když se to tak vezme, lituji, že jsem to neudělal."
Seděli vedle sebe na zaprášené podlaze. Přitáhl ji k sobě. Opřela mu hlavu o rameno a příjemná vůně jejích vlasů zapuzovala pach holubího trusu. Je velmi mladá, pomyslel si, stále ještě od života něco čeká, nechápe, že shodit nepohodlnou osobu z útesu nic neřeší.
"Vlastně by to na věci nic nezměnilo," řekl.
"Tak proč lituješ, žes to neudělal?"
"Jen proto, že mám rád bud' ano, nebo ne. Ve hře, kterou hrajeme, nemůžeme vyhrát. Některé neúspěchy jsou jen řádově lepší než ty ostatní."
Pocítil, jak pokrčila nesouhlasně rameny. Odporovala, když něco takového řekl. Nebyla ochotná přijmout jako přírodní zákon, že jednotlivec vždycky prohrává. Jistým způsobem si uvědomovala, že i ona je odsouzená k záhubě, že ji dříve či později Ideopolicie dopadne a zabije, ale v skrytu duše věřila, že je možné vytvořit si tajný svět, v němž člověk může žít, jak chce. Potřebuje jen mít kliku a byt mazaný a drzý. Nechápala, že něco takového jako štěstí neexistuje, že k jedinému vítězství dojde v daleké budoucnosti, dávno po tom, co bude mrtvá, že od chvíle, kdy by vyhlásila válku Straně, by už o sobě měla raději uvažovat jako o mrtvole.
"Jsme mrtví," řekl.
"Ještě nejsme," řekla Julie prozaicky.
"Fyzicky ne. Šest měsíců, rok - pět let, řekněme. Já se smrti bojím. Ty jsi mladá, tak se jí asi bojíš víc než já. Je jasné, že ji budeme oddalovat tak dlouho, jak budeme moci. Ale to nepomůže. Pokud lidé zůstanou lidmi, život a smrt budou splývat v jedno."
"Ach, nesmysl. S kým bys radši spal, se mnou, nebo s nějakou kostrou? Nejsi rád, že jsi naživu? Nemáš rád ten pocit: to jsem já, to je moje ruka, to je moje noha, jsem skutečný, jsem pevný, jsem živý. Nemáš to rád?"
Posunula se a přitiskla se k němu hrudí. Přes kombinézu cítil její ňadra, zralá a pevná. Její tělo jako by do něj vlévalo něco ze své mladosti a síly.
"Ano, mám to rád." řekl.
"Tak přestaň vykládat o umírání. A ted' poslouchej, miláčku, musíme se domluvit, kde se příště sejdeme. Mohli bychom třeba jít zas na to místo v lese. Dali jsme si dost dlouhou pauzu. Ale tentokrát tam musíš jít jinou cestou. Už jsem to všechno naplánovala. Pojedeš vlakem - počkej, já to nakreslím."
Ve své praktičnosti shrnula čtvereček prachu a větvičkou z holubího hnízda začala na podlaze kreslit mapku.

George ORWELL, 1949
přeložila: Eva ŠIMEČKOVÁ
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



"Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc."
Karel Čapek



"Nemysli.
Když myslíš, tak nemluv.
Když mluvíš, tak nepiš.
Když píšeš, tak nepodepisuj.
Když jsi podepsal - pak se nediv."
Jan Werich

"Ti, kteří jsou ochotni obětovat svobodu za dočasnou bezpečnost, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečnost."
Benjamin Franklin

"Jediný způsob, jak změnit režim, je odmítnout se na něm podílet a zároveň poukazovat na jeho ustavičné nedokonalosti a zvrácenost."
Peter Joseph

"Dokud nebudou lidé uvědomělí, nebudou se bouřit, a dokud se nevzbouří,
nemohou se stát uvědomělými."
George Orwell

"Skutečná revoluce je revoluce vědomí."
Peter Joseph



VŠE SOUVISÍ SE VŠÍM: JAKO NAHOŘE, TAK I DOLE.


A tak se pokouším nalézat ty SOUVISLOSTI.



"Demokracie je přece o lidech. A lidi by měli mít názor!"
Tomáš Klus



Děkuji za návštěvu